Experti odhadují roční podvrhy s vyplácením subvencí v EU na částku přesahující v přepočtu 200 miliard Kč. Hlavním "Eldorádem" pro různé mafiánské praktiky je především agrární sektor. Mocní v EU rozdělují tuto subvenční manu zcela podle svého dobrého mínění. Ani volení politici jednotlivých členských zemí nebo členové Evropského parlamentu nejsou schopni kontrolovat růst finančních machinací nebo se v nich orientovat. Do agrárního sektoru ročně plyne částka přesahující 1 bilión Kč, samozřejmě z daní občanů členských zemí EU. Tato částka představuje skoro polovinu celkového rozpočtu EU. Enormní finance mizí z velké části v džungli podpoře exportu a managementu nadhodnocování průmyslově vyráběných potravin. Pouze 1 % plyne do Ekologického zemědělství. Nemalá část financí putuje také na podporu mezinárodních transportů zvířat. Navzdory letitým protestům ochránců zvířat a mnoha slibům zodpovědní zástupci EU dosud neučinili žádné skutečné kroky pro ukončení tohoto trápení. Tak se exportují zvířata z jednoho konce Evropy na druhý a na lodi ještě dále - na cestě jsou mnoho dní za hororových podmínek. Čím delší vzdálenost zvíře od místa svého narození urazí, tím větší subvenci přepravce dostane za předpokladu, že je zvíře živé dopraveno na jatka v místě určení. EU vede válku proti zemědělcům, zejména přirozené hospodařícím. Nesází na "rodinný zemědělský podnik", ale na industrializaci a velkoprodukci. Vyhlídky konkurence zemědělců obhospodařujících méně jako 100 hektarů půdy vlastnicích méně jako 35 krav na mléko jsou nulové. Aby byl průměrný český zemědělský podnik "eurofit", musel by se spojit v celek dohromady s dalšími deseti. V zemích v EU tak ročně krachují desítky tisíc malých a středních zemědělských podniků. V řešení nadprodukce se EU nezastavuje před ničím: ve východní Francii byla z budovaná jatka, kam se přepravují a zpracovávají na masokostní moučku čerstvě narozená telata klasifikovaná jako odpad mléčného průmyslu (kráva dává mléko pouze když porodí tele). V žargonu eurokratů se tak "uzpůsobuje produkce na trhu s telecím masem". Je-li tele krátce po narození poraženo, vyplácí se takzvaná "Herodotova prémie" ve výši 4500 Kč. Jen v roce 1997 tak EU podpořila tuto zvířecí genocidu částkou přes 4 miliardy Kč, samozřejmě z daní občanů členských zemí.
EU vydá ročně na ochranu životní ho prostředí pouze 0,16 % ze svého rozpočtu - něco kolem 3,7 miliard v Kč. Více se v EU vydá na výrobu kečupů, na import a export cukru nebo tabákový průmysl, kde se nalévají částky pohybující se mezi 12 - 35 miliardami v Kč. Skutečnost je taková, že EU nemá žádný skutečný vztah k životnímu prostředí. Jak se kdo stará o své životní prostředí je věcí každé členské země. Normy EU nastavila tak nízko, aby mohla konkurovat USA a Japonsku. Například zavedením jednotných pravidel pro klasifikaci pesticidů EU dala zelenou nasazování enormních množství jedů v zemědělství díky zjednodušeným a levným postupům při schvalování. Pod pláštíkem změny odpovídající směrnice již nebude třeba všechny pesticidy zkoušet s ohledem na zdravotní rizika pro konzumenty a životní prostředí.
Místo ekologické dopravy po železnici vzrůstá počet automobilů a transportéru křižující evropské dálnice a silnice. Vinou znečištěného ovzduší oxidem uhelnatým umírá v EU dvakrát více osob než při dopravních nehodách. Situace na silnicích již dnes ukazuje, kam upřednostňování hospodářského růstu a dopravy v EU vede. Střední Evropa bude v budoucím euro-kolosu nazíraná jako stavidlo a průchozí sklad, jako "výfuk". "Svoboda" volného pohybu zboží zanechá mrtvé lidi a lesy. V roce 1997 projelo přes Evropu 1,2 miliónů kamionů. V roce 1998 se tento počet navýšil o 5%. Ani nové směrnice s "eurovignetou" nepřinesly žádné změny: vlastníci starých kamionů jednoduše zaplatí o 300 Eur více a mohou vesele jezdit dál. Člověk si v EU může zamořování životního prostředí jednoduše a levně bez omezení koupit. Pro přepravu nebezpečného zboží neexistuje na uzemí EU žádná oznamovací povinnost. Tak se valí bez upozornění různé eskorty nebezpečných nákladů evropskými dálnicemi. Když v Rakousko havaroval rozespalý řidič převážející Pentan, jen o vlásek byla zažehnána mega-katastrofa, jež by v širokém okolí havárie přeměnila vše na atomy. Dálnicemi v EU projedou také nesmyslné transporty všeho druhu. Prasata z Německa putují do Itálie na výrobu "pravé"italské šunky, textilie urazí tisíce kilometrů jen proto, aby majitelé závodu ušetřili na mzdách. Složky ovocného jogurtů najezdí v kamionech tisíce kilometrů ještě předtím, než stanou na stole spotřebitele. Skutečné náklady tranzitní dopravy a škody na životním prostředí zpracované různými vědeckými institucemi vždy zodpovědní lidé šikovně odsouvají do ztracena. Proto nemůže železnice ani v budoucnu konkurovat dopravě po silnici.
Oficiálně EU klade na informování spotřebitele, označování potravin a jejich kvalitu velký důraz.Ve skutečnosti je ochrana spotřebitele na úrovni katastrofy. Ročně totiž putuje právě na ochranu spotřebitele částka 20,8 miliónu Eur, což představuje 0,02 % z celkového rozpočtu EU. Přes velký důraz na zesílenou povinnost označování geneticky modifikovaných potravin však praxe připomíná spíše frašku. Označování ozařovaných potravin se v praxi neprovádí vůbec. "Jsou-li produkty zdravotně závadné, vydává EU zákaz jejich prodeje" -tolik z oficiálních tvrzení. Bohužel se toto tvrzení nevztahuje na řadu škodlivých látek kódovaných pod označením "E" stejně jako na antibiotika v mase, salmonelózou nakažená vejce, ozářené nebo geneticky modifikované potraviny. Závěry nezávislých vědeckých studii jdou v mnoha případech do koše a politika EU se v otázce ochrany spotřebitele podřizuje ekonomickým zájmům. Trh s potravinami v EU je totiž řízen mimo jiné zásadou, že nelze zakázat něco, co je dovoleno v jedné členské zemi EU (princip Casis-de-Dijon). Tímto se do celé EU otevírají vrátka pro import potravin z členských zemí, kde je povoleno přidávat škodlivé přísady, případně je geneticky manipulovat a ozařovat. Když například Rakousko protestovalo proti potravinám obsahujícím geneticky modifikované organismy, přišlo úřední poučení z Bruselu, ve kterém se praví, že ,,.. vláda ve Vídni již před vstupem Rakouska do EU věděla, jaké následky bude mít společný trh pro tuto zemi. Členství v Unii znamená pro všechny státy stejný úděl: to platí i pro otázky "genetického inženýrství". I když různé nezávislé instituce, konzumenti, ochránci zvířat i ekologové desetiletí odkrývají různé skandály, vše zůstává při staru. Kontrolní výsledky se tají a deklarace zamykají do trezorů. Dva příklady za všechny: v roce 1994 zablokovali eurokrati diskusi o tom, zda je BSE přenositelná na člověka, navzdory přímým vědeckým důkazům, v roce 1999 se zrušil zákaz importu britského hovězího masa potenciálně nakaženého BSE do EU, i když vědci o této nemoci zhola nic nevěděli.
Navzdory Černobylu, navzdory chybějícím skladům vyhořelého jaderného paliva EU dále sází na jadernou energii. Skladování odpadu není dosud jasně deklarováno, stejně jako zabezpečení transportu vyhořelého jaderného paliva: v Německu byla vystavena radioaktivnímu záření ochranka doprovázející transporty. Skutečné náklady na výstavbu elektráren, odstraňování nehod, skladování odpadu a jeho hlídaní nejsou vyčíslitelné. Systémy obnovitelné energie - vodu biomasu, bioplyn, solární kolektory, solární buňky, vítr, geotermální energii a další - EU podporuje tak, aby zůstaly na stejné hranici mezi bytím a nebytím. Masový rozvoj těchto druhů energie s odpovídající amortizaci blokuje atomovo-plynovo-olejová loby.
Politikové v Bruselu, hrající si na opatrovníky občanů EU, mimo svých právě ne skrovných platů pobírají jen na dietách měsíčně (rok 1999) částky mezi 180 000 - 300 000 Kč. Pro spolupracovníky Evropského parlamentu se vydá každý rok přes 2 miliardy v Kč: "..aniž by někoho zajímalo, kdo si tyto peníze vlastně za jaké plnění vyplácí.." ("Der standard", 26 května 1999). Navzdory tomu je v celé EU 20 milionů lidí bez práce. V Německu žije 10 milionů lidí na hranici chudoby, v rakousku 1 milión lidí. 150 000 žije v Německu bez střechy nad hlavou, dalších 800 000 v nouzových podmínkách, z toho 50 000 dětí. Není se čemu divit, když členské státy každý musí stále více přispívat do nenasytné kasy EU místo účinných sociálních programů. Rakousko ( kde jsou poměry srovnatelné s ČR) odvedlo v roce 1998 částku 28 miliard Kč, vývojové tendence podle listu "kurier" však ukazují, že do roku 2006 bude nutné z daní občanů Rakouska do kasy EU přispět částkou již 56 miliard Kč.
zpět